Za nejdůležitější charakteristiku starší populace považujeme skutečnost, že ji vlastně paušálně charakterizovat nelze, že se jedná o velkou skupinu lidí (cca 15 % naší populace), která je možná ještě různorodější než populace lidí středního věku.
Mnozí ze starších lidí začínají s další pracovní kariérou, jsou úspěšnými vědci, sportovci, kteří dosahují významných výsledků. V tom to případě hovoříme o elitních seniorech. S mnohými z nich se setkáváme v médiích, aniž bychom si jejich věk uvědomovali. Další skupinu seniorů představují lidé, kteří žijí dle svých představ, nadále například pracují nebo se podílejí na různých aktivitách v rámci své rodiny, obce a podobně.
Svým životem stále naplňují a prosazují své postoje a hodnoty. V tomto případě hovoříme o autonomních seniorech. Mnozí lidé vyššího věku přijali svou roli „důchodce“ a přestali pracovat či se významněji společensky angažovat, ale stále žijí samostatným životem, nepotřebují pomoc jiných. Jedná se o soběstačné seniory.
Zejména ve vyšších decenniích, typicky po 80. roce věku a později, přibývá jedinců, jejichž funkční schopnosti jsou do jisté míry omezeny, kteří potřebují alespoň někdy určitou pomoc s některými činnostmi souvisejícími s chodem domácnosti nebo péči o sebe. V tomto případě používáme pojem křehký senior, neboť změna funkčního stavu je v naprosté většině případů spojena se syndromem křehkosti (frailty). Tito senioři jsou ohroženi zhoršením či ztrátou soběstačnosti při prakticky jakékoli zátěži, ať se již jedná i o zdánlivě banální onemocnění, změnu prostředí, sociální ztrátu a podobně.
Poslední skupinou seniorů jsou senioři nesoběstační, závislí. Jedná se o skupinu seniorů, kteří nejsou schopni zajistit nejen péči o svou domácnost ale ani péči o svou osobu a potřebují pomoc svého okolí či pomoc profesionální zdravotnických a sociálních služeb.
Pod pojmem soběstačnost rozumíme schopnost žít samostatně v běžném prostředí a obejít se bez pomoci druhé osoby. K vyhodnocení této schopnosti slouží testy, kterými ověřujeme soběstačnost pacienta v tzv. instrumentálních a základních aktivitách soběstačnosti (aktivitách denního života). Mezi instrumentální aktivity denního života patří například nakupování, příprava jídla a vaření, vedení domácnosti, praní, cestování, nakládání s penězi. Základní aktivity denního života představují například schopnost najedení, napití, oblékání, osobní hygieny, použití WC, koupání, chůzi a přesun v rámci domácnosti. Pokud není starší člověk schopen vykonávat některé instrumentální aktivity denního života ale je soběstačný v aktivitách základních, vystačí zpravidla s určitou dopomocí v domácnosti, například pečovatelskou službou. Pokud není schopen základních sebeobslužných aktivit (základních či bazálních aktivit denního života), zpravidla potřebuje osobní a ošetřovatelskou péči.
Zhoršení soběstačnosti může vzniknout, jak jsme uvedli výše, v důsledku změny zdravotního stavu či jiné významné změny zejména u křehkých seniorů, u lidí mladšího věku vzniká jako následek závažných poruch zdravotního stavu, které mají chronické následky (úrazy) nebo dalších závažných zejména chronických onemocnění. Je však zapotřebí si uvědomit, že většinu onemocnění můžeme a měli bychom léčit nejen v mladém a středním věku, ale i ve vysokém či velmi vysokém. Správnou a včasnou zdravotní či jinou intervencí je zpravidla možné zabránit vzniku dlouhodobé nesoběstačnosti. Včasné a přiměřené léčení a dostatečná rehabilitace jsou proto u geriatrických i jinak křehkých pacientů velmi důležité. Pokud zanedbáme čas, kdy jsou léčení a rehabilitace nejefektivnější, nastanou zpravidla nevratné následky nebo bude trvat velice dlouho než se intenzivní léčbou a rehabilitací vrátí funkční stav pacienta do původní úrovně.
Dlouhodobá nesoběstačnost je stavem, ke kterému by nemělo docházet, pokud lze onemocnění léčit a pacienta rehabilitovat. V mnoha situacích je možná prevence, což zdůrazňuje význam jak strategie zdravého stárnutí. Mnoha dalším situacím může zabránit včasná a správná léčba a rehabilitace – proto jsou důležité dostupné a odborné zdravotnické služby. K dlouhodobému či postupně se zhoršujícímu stavu nesoběstačnosti by tedy nemělo docházet za „normálních“ okolností, ale dochází k nim zpravidla u těch syndromů a onemocnění, které mají nevyléčitelný a progradující charakter (degenerativní onemocnění mozku, demence, Alzheimerova choroba, pokročilá stadia Parkinsonovy choroby, stavy po opakovaných cévních mozkových příhodách, zhoubná onkologická onemocnění s dlouhodobým průběhem a podobně).
Materiály laskavě poskytla paní doc. MUDr. Iva Holmerová, Ph. D., předsedkyně výkonného výboru ČALS a ředitelka Gerontologického centra v Praze 8 – Kobylisích.
Pro více informací navštivte www.mojelekarna.cz
Široká nabídka produktů, profesionální poradenství, skvělé ceny a osobní odběr do více než 270 lékáren ZDARMA při nákupu nad 399 Kč.
